Vypadalo to, že kanoista Martin Fuksa bude muset na cestě za medailí z kilometrové trati na mistrovství světa absolvovat tři závody, nakonec však souboj s Brazilcem Dos Santosem v rozjížďce vyhrál a prošel přímo do finále. „Úplně v plánu to nebylo. Brazilec klasicky hodně rychle vystartoval. Celou dobu jsem si říkal, že to asi nechám na druhé místo. Tak jsme se o tom bavili i s rodinným týmem, protože jsme nechtěli, abych jel ve finále vedle Němce Sebastiana Brendela. On si mě vždycky hlídá a pak mě ve finiši předjede. Ale samozřejmě na to musí mít. Chtěli jsme zkusit jinou taktiku, abychom museli jet každý za sebe.“
Jenže to dopadlo jinak. Brazilec vedl, ale v závěru mu zřejmě došly síly a skoro zastavil.
„Byl hodně přede mnou. V jednu chvíli jsem si řekl, že mi neujíždí, tak to asi na něj zkusím. Nějakých tři sta metrů do cíle jsem zkusil zafinišovat. Děda na mě začal řvát, tribuny se trochu rozveselily, takže mi to nedalo a zkusil jsem to. A když už jsme bojovali, nemohl jsem to pustit. A říkám si: Tak tě asi předjedu. Hlavně už jsem prostě nechtěl jet kilák navíc, protože kilák hrozně bolí. V téhle sezoně už pojedu pouze jeden, v sobotu ve finále.“
Měl jste v jízdě nějaké rezervy?
„V průběhu tratě možná, když jsem si jel v uvozovkách na pohodu. Ale když člověk zafinišuje, vezme to hrozně sil. Fakt jsem se snažil Brazilce předjet. Zároveň mě nakoplo, že se mi to dařilo. Na druhou stranu bylo to ráno , takže jsem toho měl fakt dost. Jsem rád, že to mám za sebou.“
Slyšel jste povzbuzování tribun?
„Celou dobu jsem právě neslyšel vůbec nic. Jinak jsem zvyklej, že už od startu na mě řve děda, ať třeba zvedám záda nebo něco k technice. Teďka byl celou dobu ticho. Byl jsem úplně nervózní, co se děje… Všude tady bylo ticho. Říkám si: Sakra, vždyť já už jedu, tak co se bude dít? Asi budu muset něco udělat. Tak jsem zrychlil a najednou děda začal řvát. Ty tribuny, to mě hnalo hrozně dopředu a bylo to super.“
Mistrovství světa se koná v Česku. Tíha domácího prostředí na vás před startem nedolehla?
„Vůbec. Spíš je to tady lepší, bydlíme tady, jídlo je blízko, rodina je na tribuně a všechno je takové domácí. Nikam jsme nemuseli cestovat. Tohle na mě maximálně doléhá, ale stres z toho, že jsem doma, to vůbec ne. Spíš se těším, že to, co dělám, můžu ukázat všem.“