V Račicích se dvojnásobný olympijský vítěz v rychlostní kanoistice Martin Doktor usadil díky skvělým tréninkovým možnostem. Na vodu už sice sám chodí málokdy, ale okolo kanálu se pohybuje stále téměř při všech závodech. A chybět nebude ani na srpnovém mistrovství světa.
Co pro vás znamená mít světový šampionát téměř za domem?
„Moc! Mistrovství světa v České republice, v Račicích, už mělo být dávno. Je škoda, že se to povedlo až teď. Mnohem lepší by bylo, kdyby to vyšlo v době, kdy jsem závodil. Ale vážně, znamená to opravdu hodně pro Račice, pro Český svaz kanoistů a pro podporu našeho sportu nejen v České republice. A pro mě to bude malinko jednodušší.“
Pravda, na kole to máte na kanál kousek. Na druhou stranu bude u vás doma živo, zahradu budete mít plnou stanů, kde budou kempovat vaši přátelé od vody, že?
„Budou u nás bydlet známí, kteří přijedou na mistrovství světa. Na závody to tak míváme. A obzvlášť mi to nevadí na nejdůležitější a největší závody v rychlostní kanoistice v historii České republiky. Ba naopak. Vždyť o tohle přesně jde – do Račic se na mistrovství světa přijedou podívat všichni, kdo mají s rychlostní kanoistikou něco společného. A nejen oni, ale i lidé, kteří teď vnímají výsledky rychlostních kanoistů na velkých akcích a budou chtít na vlastní oči vidět, jak to vypadá. Přijeďte, bude to stát za to.“
Proč by podle vás měli dorazit do Račic i lidé, kteří nesledují detailně rychlostní kanoistiku?
„Protože mají možnost vidět olympijské medailisty, mistry světa a špičkové sportovce na relativně blízkou vzdálenost. Poznají, že jsou to normální lidé – což u vody platí dvojnásob – a zažijí atmosféru závodů. Kanál v Račicích je vybudovaný velmi hezky. Kontakt se závodníky je blízký a servis je příjemný. A navíc se tam dá skvěle dojet vlakem.“
Taky jím jezdíte domů?
„Občas ano. Kdybychom mohli závodit v Praze, měli bychom asi největší návštěvu na mistrovství světa v dějinách, vždyť v roce 1958 byly na Císařské louce obsypané břehy. Ano, Račice jsou docela daleko od Prahy, ale mají výhodnou polohu v tom, že jsou na hlavní vlakové trati do Německa. Vlak jede každou hodinu, za tři čtvrtě hodiny jste na nádraží v Hněvicích, odkud je to na kanál deset minut pěšky. Navíc budou jezdit autobusy. Za hodinu jste na místě. A pokud rádi jezdíte na kole, dá se do Račic dojet krásným výletem kolem Labe a Vltavy. Nebo můžete zkombinovat vlak a kolo.“
Jaká je vše první vzpomínka na kanoistické mistrovství světa?
„Pamatuju si, jak v roce 1987 kanoista Petr Procházka získal medaili na mistrovství světa v Duisburgu na singlkanoi a na deblkanoi s Alanem Lohniským. První mistrovství jsem na vlastní oči viděl v roce 1990 v Poznani, kam jsme jeli s klubem autobusem, ve kterém jsme spali někde za rohem u zoologické zahrady, a na břeh jsme se chodili dívat na závody. Další rok jsme jeli stejným stylem do Paříže, bydleli jsme v kempu. A v roce 1993 už jsem závodil sám. V Kodani jsem byl tehdy pátý na kilometru, i když jsem byl první rok v mužích a ani jsem neočekával, že bych se na mistrovství světa mohl dostat.“
A nejlepší a nejhorší zážitek?
„První titul jsem získal v roce 1997 v Kanadě na pětistovce, ale daleko intenzivnější vzpomínky mám na rok 1998, kdy jsem vyhrál dvoustovku. To byl šampionát, který mě až do té doby hrozným způsobem štval.“
Čím?
„V Szegedu bylo blbé počasí. Na kilometru mě předjel Kanaďan Stephen Giles. Jel pod břehem, který ho kryl před větrem a na vodě nebyly takové vlny. Já jsem přitom věděl, že na posledních tři sta metrech mu ujedu, že tam na něj mám. Jenže ne v situaci, kdy on jel na relativně hladké vodě a já uprostřed dráhy ve větru a vlnách. Jenže to se v Szegedu občas stává. Takže jsem byl naštvaný, že jsem byl druhý na kilák. Pětistovka mi vůbec nevyšla. A k dovršení všeho, když jsem se měl jet rozjíždět na finále dvoustovky, přišla strašná průtrž mračen. Takže jsem se s tátou dohadoval, jestli se půjdu rozjet.“
A šel jste?
„Ne. Tátu podpořil i kanoista Waldemar Fibigr. Byl jsem z toho rozhozený, ale nešel jsem. Jenže deset minut před startem přešel déšť a přestalo foukat. Byla rovná, klidná hladinka. Zavřel jsem oči a kopnul jsem loď do cíle. A vyhrál jsem. To byl nejhezčí zážitek, když to vyšlo.“
A kdy to nevyšlo?
„V roce 1994 v Mexiku. To byl strašný závod ve výšce 2300 metrů nad mořem, i když jsme na to byli připravení a dva měsíce předtím jsme trávili v té výšce. Jezdili jsme o deset vteřin pomaleji a všichni jsme byli mrtví. Dojel jsem do cíle kilometru, pozvracel jsem se. Pak mě oblékli do nástupového oblečení na ceremoniál s tím, že jdu na vyhlášení. A když jsem tam došel, řekli mi: Hele, ty jsi byl o čtyři tisíciny čtvrtý. Takže o centimetr a půl jsem projel medaili. Někdy se daří, někdy ne.“
Co byste přál českým závodníkům na mistrovství světa v Račicích?
„Aby se povedlo získat medaili těm, o kterých si myslím, že na to mají. Máme silné disciplíny. V těch, ve kterých se nám daří v poslední době, by to mohlo klapnout. Je jasné, že úplně nejvíc přeju Martinu Fuksovi, aby medaili měl. Přeju úspěchy samozřejmě všem, ale singlkanoe je moje srdeční disciplína. A těm, kdo si nepojedou vyloženě pro medaile, přeju třeba postup do finále. Mistrovství světa je doma a jen tak ho tu zase mít nebudeme. A divákům přeju, aby byli spokojení a atmosféra na kanále byla pěkná.“